O pokoře a o botách

Docela často si postesknu, že nedělám v tangu takové pokroky, jaké bych chtěla. Občas mi přijde až frustrující, když si uvědomím že i po tolika protančených hodinách si připadám stále jako na začátku...

Před chvílí jsem si obula své taneční boty, ty úplně první, které jsem si koupila, když jsem se rozhodla, že to s tangem myslím doopravdy vážně. Jsou to pěkné boty, ale přiznám se, žě občas mám tendenci se za ně (obyčejné české taneční) v záplavě těch úžasných oslnivých argentinských střevíčků na milonze trochu stydět. Nicméně dnes, když jsem je držela v ruce a spokojeně je pohlazením pochválila za to, jak dobře mi slouží, jsem se rovzpomněla na dobu, kdy jsem si je kupovala.

Do obchodu jsem šla dvakrát, pokaždé lehce vzrušená z toho, že si zkouším "pravé taneční". Když jsem se rozhodla, že jsou to ty pravé, vyjednala jsem si ještě s prodavačkou, že mi nechá na tomto konkrétním páru vyměnit přesky zlaté za stříbrné. Mělo to trvat asi dva týdny, ale nakonec jsem to po dvou dnech nevydržela, rozrušeně prodavačce volala, zda je ještě pořád v obchodě má, a běžela jsem si pro ně, protože jsem se na ně těšila tak, že to předčilo můj odpor ke zlatu. Hrdě jsem je pak přinášela v pytlíku s reklamním logem na taneční hodiny, kde jsem byla jedna z mála, kdo měl taneční boty, natož tak pěkné, s ozdobným řemínkem přes nárt, tak jak je pro tango typické. Tehdy jsem si v nich připadala jako taneční královna...

zdroj obrázku: http://us.123rf.com/400wm/400/400/ginasanders/ginasanders1109/ginasanders110900363/10537596-una-mujer-joven-tiene-muchos-zapatos-diferentes-para-elegir

Jak čas postupoval a já měla v čem tančit, tehdejší projev luxusu se stal dnešním standardem, posunula jsem svou laťku zase výš. Ale nejen to, také jsem ztratila pokoru. Přiznám se, že někdy probrouzdám hodiny stránkámi prodejců argentinských bot. A je mi úplně jasné, proč chci tančit v botách stvořených pro tango s mnohem pevnější základnou a navíc supersexy vzhledem, ale už ne tolik, proč bych se měla stydět, za boty, které mi výborně posloužily v dobách, kdy jsem ještě nic neuměla a užitečně mě se svým "pouze" 7cm podpatkem držely aspoň trochu při zemi.

No a není to tak jen s botami, že? Kéž bych si pokaždé mohla uvědomit danou událost v celém horizontu jejího vývoje. Pak už bych si asi neposteskla, že toho umím málo, protože bych byla pyšná na to, že jsem ušla kus cesty. A pokud jsem na ní tančila s chutí a radostí, je jedno v jakých botách...