Punto cero

Jsem tu. Oči mám zavřené, abych mohla opravdu cítit, co se ve mně odehrává. Stojím rovně, tělo je zčásti napjaté i uvolněné tak, abych mohla využít všech jeho přirozených možností. Punto cero. Pozice, ve které jsem sama sebou, sama za sebe, poloha, která je mi domovem a zdrojem rovnováhy, bod, ze kterého vycházím, abych se do něj vždy mohla navrátit. Nohy mám u sebe, kolena se lehce dotýkají, stejně tak jako kotníky a špičky mám lehce od sebe. Už vím, co je mi pohodlné. Hledám rovnováhu, která mi poskytne klid a zároveň energii k pohybu.

Dlouho jsem ji hledala snad v celých chodidlech. Zpočátku jsem v tanci měla váhu většinou vzadu. Nejspíše proto, že jsem se bála věřit partnerovi a bála jsem se také věřit sobě. Vysoké podpatky mi také příliš důvěry nedávaly. I v životě se držím spíš zpátky, nepřekvapilo mě proto, že to tak mám i v tanci. Myslela jsem si, že mi je tento postoj jakousi ochranou, ale až při tančení jsem začínala cítit, jak mě váha vzadu vyvádí z rovnováhy, jak mě drží zpátky a nejsem proto schopna vyjádřit a udělat vše, co chci, jak je mi bariérou v komunikaci s partnerem. A tak jsem rovnováhu hledala ve špičkách, všechny dobré tanečnice se přeci pohybují skoro jen po špičkách! Nicméně byl to úplný opak toho, kde jsem hledala předtím, a v extrémech nikdy nenajdeme rovnovážný bod. Na špičkách jsem byla stále vepředu, byla jsem rychlá a má energie byla silná, ale až tak, že jsem nedokázala zastavit, když jsem potřebovala, a mě tělo mělo sílu, že bych druhého mohla povalit. Ani to pro mě nebylo dobré, nejenže jsem se cítila v neustálém ohrožení, ale bránilo mi to i v porozumění s partnerem, protože jsem se soustředila jen na sebe, abych vybalancovala situaci, do které jsem se dostala...
A tak jsem věděla, že paty potřebuji k tomu, abych se dokázala zastavit, když mě něco rozhodí, a špičky skýtají mnoho možností k pohybu. Ale úplnou rovnováhu jsem stále nenašla. V tanci jsem byla ráda, že stojím na nohou, a váha byla prostě tam, jak to zrovna vyšlo. Věděla jsem ale, že stejně jako v životě, je to velmi riskantní, protože sice tančím, ale ne tak dobře, jak bych mohla, a také nejsem připravena na různé situace, které mohou přijít, a které mě mohou zastihnout zcela nestabilní a proto i porazit. Když jsem si toto plně uvědomila, cílevědomě jsem se vrhla do práce na sobě samé. Hledala jsem rovnováhu uvnitř sebe. Skoro každý den jsem se zastavila a v podpatcích i bez nich jsem se věnovala důkladnému studiu. Zaměřila jsem se na střed chodidel, a toto místo jsem prozkoumávala mimořádně pečlivě. Cítila jsem, jak se s minimální změnou polohy moje tělo zcela proměňuje. Úplně mě pohltilo sledovat a uvědomovat si, co se se mnou všechno děje, když jen kousíček po kousíčku měním pouze váhu v chodidlech. A omámilo mě, jak moje tělo pozná, co je pro něj dobré, protože když našlo rovnováhu, zaplavil ten skvělý pocit nejen celé mé tělo, ale i duši.
Už vím, kde to místo je. Je uprostřed chodidel, ale trochu posunuté dopředu, jako kdybych byla šťastná v přítomném okamžiku a zároveň životu vycházela vstříc. Je ve vnitřní straně chodidel, je to moje intimní místo. Bod, který mi dovoluje stát v úplné rovnováze a moci se vždy k tomuto pocitu vrátit. Je to trochu delikátní, protože pokaždé když jej hledám znovu a znovu, je to jako objevování známého i neznámého, vždy mě zaplaví ten stejný pocit důvěrnosti a napojení na sebe samu.

A až udělám krok, ozdobu nebo jen změním váhu z nohy na nohu, chci znovu svou rovnováhu najít. Chci se naučit znát samu sebe tak dobře, abych se vždy mohla vrátit k rovnováze, která pramení ze mě a já pramením z ní. Punto cero.

Jsem tu. Připravena k tanci. V očekávání toho, co mi život přichystá. Vím totiž, že ať se stane cokoli, mohu se kdykoli vrátit sem a zase to budu já a zase mi bude to místo útočištěm i zdrojem síly.