Tančím kudy chodím

Tančím kudy chodím. Obvykle poslouchám na mp3 Gotan Project, Francisca Canara nebo Astora Piazzollu, protože jejich hudbu dobře znám a mohu ji tak plně vnímat, i když se zčásti soustředím i na ruch ulice, ale někdy si nějakou skladbu prozpěvuji i jen tak v duchu. Před odchodem si totiž vždycky pustím něco energického a pak vystřelím do ulic plná energie a chuti tančit. Při čekání na tramvaj přenáším váhu z jedné nohy na druhou, na schodech v metru jednou nohou kreslím obrazce po nerovném kovovém povrchu, nástupiště jsou zase skvělá pro dlouhou soustředěnou chůzi. Často se skoro nahlas rozesměju, jak legrační mi připadá, že zatímco navenek vše vypadá, jako bych byla zcela normální chodec, uvnitř tančím na leckdy dramatické skladby, a pak mám chuť se uprostřed chůze dramaticky zastavit, nebo udělat otočku tam, kde k tomu hudba přímo vybízí. Mám chuť tu vnitřní radost, které si užívám pod záminkou cvičení, přenést ven, na ulici, k lidem. Představuji si, jak se s nějakým člověkem přiblížíme a čely proti sobě začneme kráčet spolu. A fantazíruju o tom, že se naplno roztančím a mé nadšení vtáhne do mé radosti i ostatní lidi...

Ale nikdy jsem to ještě neudělala. Vždycky bojuji s tím "jak by to vypadalo" a mé odhodlání se prodere ven jen malou škvírkou a ten vnitřní tanec se navenek projeví jen krátkým zastavením, malou otočkou, poklepáním nohou, kroužkem špičky nakresleném na chodníku. A tak jako obrazec, který jsem právě namalovala už není vidět, ani mé nadšení uvnitř se nedostane k lidem ven.

blog.yanidel.com

Včera jsem o tom vyprávěla kamarádovi. Líčila jsem mu tyto momenty, kdy mám v sobě tolik radosti, ale bráním si se z ní radovat. Přiměl mě, abych se zamyslela, jak bych asi na takového člověka zareagovala já. A to "jak by to asi vypadalo" se ve mně náhle proměnilo v "to by bylo skvělé, udělalo by mi to radost, kdyby byl někdo tak spontánní". A ti spontánní můžeme být my! Já a vy, kteří žijete své vnitřní světy utajené před veřejností a máte chuť isnpiraci z nich pramenící přestat držet jen pro sebe a podělit se o ní s lidmi. Až příště uvidíte dívku, která se na ulici protočila během toho, co kráčela náměstím, možná to budu já. Až budete mít chuť něco malého radostného udělat, možná to budete vy, kteří do ulic vnesete něco nového. Až potkáme lidi, kteří se budou spontánně radovat z věcí, které se v tom šedivém dnu náhle zdají tak barvité, možná to budeme my, které nás inspiruje posouvání hranic a dělání světa krásnějším...