O pokoře a o botách

Docela často si postesknu, že nedělám v tangu takové pokroky, jaké bych chtěla. Občas mi přijde až frustrující, když si uvědomím že i po tolika protančených hodinách si připadám stále jako na začátku...

Před chvílí jsem si obula své taneční boty, ty úplně první, které jsem si koupila, když jsem se rozhodla, že to s tangem myslím doopravdy vážně. Jsou to pěkné boty, ale přiznám se, žě občas mám tendenci se za ně (obyčejné české taneční) v záplavě těch úžasných oslnivých argentinských střevíčků na milonze trochu stydět. Nicméně dnes, když jsem je držela v ruce a spokojeně je pohlazením pochválila za to, jak dobře mi slouží, jsem se rovzpomněla na dobu, kdy jsem si je kupovala.

Do obchodu jsem šla dvakrát, pokaždé lehce vzrušená z toho, že si zkouším "pravé taneční". Když jsem se rozhodla, že jsou to ty pravé, vyjednala jsem si ještě s prodavačkou, že mi nechá na tomto konkrétním páru vyměnit přesky zlaté za stříbrné. Mělo to trvat asi dva týdny, ale nakonec jsem to po dvou dnech nevydržela, rozrušeně prodavačce volala, zda je ještě pořád v obchodě má, a běžela jsem si pro ně, protože jsem se na ně těšila tak, že to předčilo můj odpor ke zlatu. Hrdě jsem je pak přinášela v pytlíku s reklamním logem na taneční hodiny, kde jsem byla jedna z mála, kdo měl taneční boty, natož tak pěkné, s ozdobným řemínkem přes nárt, tak jak je pro tango typické. Tehdy jsem si v nich připadala jako taneční královna...

zdroj obrázku: http://us.123rf.com/400wm/400/400/ginasanders/ginasanders1109/ginasanders110900363/10537596-una-mujer-joven-tiene-muchos-zapatos-diferentes-para-elegir

Jak čas postupoval a já měla v čem tančit, tehdejší projev luxusu se stal dnešním standardem, posunula jsem svou laťku zase výš. Ale nejen to, také jsem ztratila pokoru. Přiznám se, že někdy probrouzdám hodiny stránkámi prodejců argentinských bot. A je mi úplně jasné, proč chci tančit v botách stvořených pro tango s mnohem pevnější základnou a navíc supersexy vzhledem, ale už ne tolik, proč bych se měla stydět, za boty, které mi výborně posloužily v dobách, kdy jsem ještě nic neuměla a užitečně mě se svým "pouze" 7cm podpatkem držely aspoň trochu při zemi.

No a není to tak jen s botami, že? Kéž bych si pokaždé mohla uvědomit danou událost v celém horizontu jejího vývoje. Pak už bych si asi neposteskla, že toho umím málo, protože bych byla pyšná na to, že jsem ušla kus cesty. A pokud jsem na ní tančila s chutí a radostí, je jedno v jakých botách...

Stabilita

Poslední dny mi přinesly důležitý náhled na sebe sama. Nejsem tak stabilní, jak jsem si o sobě myslela. A to ani v tangu, ani v životě. 

Přestože už jsem v životě mnohým prošla a mojí prací je pomáhat lidem, neočekávaný sled událostí mě před pár dny úplně povalil. A přestože už jsem prošla několika kurzy tanga a někdy celé večery protančím na milonze, pouhý jeden pomalý krok se mnou může pěkně zapotácet.

původ obrázku: dreamstime.com

Na praktikách jsem si uvědomila, že když z punto cero co nejpomaleji vykročím a plně se soustředím na ten jeden jediný krok, cítím, jak se mi noha zapotácí, a musím se snažit, abych punto cero opět nalezla. Jistě, každý krok je trochu jiný - občas se noha, na kterou jsem došlápla, téměř nepohne, někdy ale skoro celá zavrávorám. Mám-li tyto drobné potíže v pouhém kroku, jak mohu dobře tancovat složité figury?
A jestliže mě rozhodí nepříznivé události, jak ustojím život, který mi ještě může přichystat ledacos?

Uvědomila jsem si, že tančím, aniž bych se cítila úplně stabilní. Nejspíše úplné rovnováhy nikdy nedosáhnu, ale maskováním toho jsem neupřímná sama k sobě a dost tak riskuji případný pád.

Přišel čas sebereflexe a zastavení. Cítím potřebu odhlédnout od osobnostního růstu a vrátit se k základům, které se ve světle nedávných událostí zdají v lecčem trochu chatrné. Potřebuji přeci pevné základy k tomu, abych mohla postavit vysokou věž. Je čas vrátit se od vzdušných figur zpátky na zem k obyčejné chůzi. Protože cesta je tvořena jednotlivými kroky. A čím budou pevnější, tím vzletnější cestou budu moct kráčet.

Ustát to musím sama

            Začala jsem několikrát v týdnu tančit tango sama doma. Odhrnu koberec, pelech pro psa a před velkým zrcadlem na stěně si obuju taneční boty. Partnera doma nemám a jiné taneční partnery si domů nezvu. Tančím sama.

původ obrázku: tangoaustralia.blogspot.com

            Tango sice je párový tanec, ale rozhodla jsem se, že pokud chci umět tančit s partnerem, musím umět tančit i sama. Inspiroval mě k té myšlence Martin z Caminita, který při probírání otoček protočil Veroniku o 360 stupňů a poukázal na to, že pokud by to ona sama nezvládla, on by jí v tom mohl jen těžko pomoci. Jistě, partner je pro nás ženy v tanci často záchranou. Když se po rozbouřených vlnách hudby protančíme do nestabilní pozice nebo zkoušíme nějaký odvážný pohyb, partnerovo pevné objetí a ukotvený postoj nám pomůže znovunalézt vlastní skoroztracenou rovnováhu. Takových okamžiků by ale v dobrém tanci mělo být jen poskrovnu. Chceme přece tančit, ne pořád něco zachraňovat a obávat se nových zkušeností, protože si nejsme jistí, zda-li to ustojíme.

Pochopila jsem, že partner mi může být oporou, ustát to ale musím sama.

            A tak trénuji otočky a ocha a gira, aniž bych se opírala o někoho nebo o zeď, a cítím se stále jistější.

            V sobotu jsem se probudila s tíhou všech předchozích dní a doufala jsem, že mě partner podrží. Pod celou tou tíhou ale zavrávoral i on a místo abychom tím spolu prošli, upadla jsem. Když moje nejsilnější emoce už odezněly, s vděkem jsem přijala jeho láskyplné objetí a cítila jsem jeho podporu. A tak jsme tam v tom parku, kam až mě vyhnaly moje běsy, stáli a já jsem si znovu uvědomila, jaké štěstí mám, že mohu tančit s tak úžasným mužem, který je mi oporou, ale že ustát to všechno stejně musím sama.

Změna je život

Bát se v tangu změn znamená v tanci ustrnout (a buď zkoprnět nebo tančit to samé pořád dokola). Sama si toho všímám u sebe hlavně tehdy, když se můj tanečník pokouší v tanci o něco, co já neznám, až se toho vyděsím tak, že úplně ztuhnu a pak se žádný jeho záměr nemůže povést. Také se bojím vnést do tance něco nového, takže když se toho nechopí taneční partner, ustrneme v sice osvědčených, ale rigidních kombinacích bez života.

Nejdřív jsem svůj strach obhajovala tím, že mi je ochranou, protože každý krok do neznáma znamená risk, který může znamenat rozhození, zastavení nebo dokonce pád. Svůj strach jsem proto považovala za oprávněný. Komplikoval mi ale život - strach mi bránil posouvat se dál.

Až jsem si uvědomila, že odevzdáním se strachu z risku se zároveň odevzdávám jistotě, že se stane to, čeho se nejvíc obávám, protože ustrnutí a monotónnost jsou krokem zpět už v samotné podstatě.

Ne jen tak se přeci říká, že "život je změna". Nevypovídá to jen o tom, že život je plný změn, ale že právě změny život vytváří!

původ obrázku: shahidulnews.com

Snažím se proto vědomě být změnám otevřená. To přináší omamný pocit vzrušení a očekávání v každém kroku. Dotek živosti vnáší do mého těla i mysli energii, která mě posouvá dál. Když stojím čelem k tomu, co má přijít, jsem na to připravená, což jsem nebyla, když jsem se od toho odvacela a utíkala od toho. Odvaha mi umožňuje překonávat samu sebe a získávat tak náhled na své kroky, ať už jsou rovně, stranou nebo třeba i zpět. Tváří v tvář životu jsem pochopila, že mě každý krok učí, ať už je jakýkoli. Proč se pak bát změn, když jsou příležitostí učit se a žít?

Co je tango

původ obrázku: rt.com

Tango je tanec dvou lidí, kteří spolu chtějí tančit. Je to tedy tanec, který vychází z nich - z jejich možností, potřeb a přání. A zároveň je to tanec jen jich dvou a pro ně.

Mezi dvěma tanečníky tak vzniká mikrosvět, který vůči okolí vymezuje jejich objetí. To může být volné a mezi tanečníky je pak někdy i poměrně velká vzdálenost, i velmi těsné a partneři jsou pak někdy v  kontaktu skoro celým tělem. Velmi tedy záleží na tom, kdo s kým tančí a jak to v tu chvíli oba cítí.

V tangu nejde o kroky nebo figury. Tango je jako jazyk beze slov, kterým spolu komunikují dva lidé. Protože tanec vyšel z touhy lidí vyjadřovat se, stýkat se s druhými a oslavovat život pohybem, vznikl z možností lidského těla. Tanec není pohyb, který byste se museli učit, jde o přirozené vyjádření toho, co cítíte. Kroky a figury vymysleli lidé a my se můžeme učit to, co je napadlo a co chtěli vyjádřit, ale mnohem zajímavější je tvořit to, co pramení hluboko v nás.

Tak jako malíř potřebuje štětec a barvy, tanečník má své tělo. K tvorbě pak ještě potřebují proniknou k podstatě - naučí se tak základní principy. Ty obzvláště potřebujeme chápat, chceme-li komunikovat. Naučit se tango tedy znamená znát důvěrně možnosti své i partnerovy, komunikovat sám se sebou i s partnerem a být stále v přítomném okamžiku, protože to všechno se stále proměňuje.

Tango je spontánní komunikace dvou lidí v prostoru jejich vzájemného objetí. A jaká tedy má pravidla? Systematiky potěším, vnímám totiž dvě základní. V tangu neexistují chyby. A v tangu je všechno možné.

Blíže k podstatě

V tangu objevuji svou životní filosofii. Nalézám v něm to, co už dávno vím, a objevuji v něm rozměry skýtající nová hluboká ponaučení. Tanec pro mě není jen sérií kroků, partner není jen tanečním partnerem, tango pro mě není jen trávení volného času.

Když jsem začala tango objevovat, uchvátil mě ten barvitý svět plný emocí a interakcí. Když se začínáte učit tančit, učíte se vyjádřit sami sebe, objevovat své možnosti a rozevírat je, komunikovat s partnerem a neztrácet při tom kontakt ani se sebou, ani s okolním světem. Čím hlouběji jsem do tohoto samostudia pronikala, tím více jsem si uvědomovala, že v tangu platí stejné zákony jako v životě. Tango je ovšem mikrosvět, který je tak podobný a zároveň tak odlišný od reálného světa, že je poměrně snadné uvědomit si v něm základní principy. Nejenže doufám, že je možné se těmto principům naučit, ale také věřím, že přiblížení se podstatě v tangu mě posouvá blíže i k podstatě života.

Tango mě učí uvědomovat si samu sebe, poznávat se ve všech svých polohách a přijímat je bezpodmínečně tak, abych se mohla postupně stát úplnou. Objevuji rozměry kontaktu dvou lidí, o kterých jsem v běžném životě neměla ani tušení, a díky těmto zkušenostem se otevírám lidem a všemu, co přináší s sebou. Zkouším pronikat do podstaty komunikace, protože čím lépe se naučím komunikovat sama sebou a s tanečními partnery, tím lépe se mi bude tančit a žít. Otevírá se také přede mnou otázka neomezených možností člověka, která mě v poslední době velmi zajímá. Potvrzuji si jedinečnost každého z nás a učím se respektovat ji, přestože to není vždy jednoduché. Studuji prožívání přítomného okamžiku a to můj život silně obohacuje (paradoxně) v dlouhodobém horizontu.

To všechno díky tangu. Těchto myšlenek mám teď plnou hlavu i srdce a mám proto chuť se o ně podělit s těmi, které by inspirovaly k naplňování jejich životního příběhu. Tak jako je tango teď součástí mého.

Tančím kudy chodím

Tančím kudy chodím. Obvykle poslouchám na mp3 Gotan Project, Francisca Canara nebo Astora Piazzollu, protože jejich hudbu dobře znám a mohu ji tak plně vnímat, i když se zčásti soustředím i na ruch ulice, ale někdy si nějakou skladbu prozpěvuji i jen tak v duchu. Před odchodem si totiž vždycky pustím něco energického a pak vystřelím do ulic plná energie a chuti tančit. Při čekání na tramvaj přenáším váhu z jedné nohy na druhou, na schodech v metru jednou nohou kreslím obrazce po nerovném kovovém povrchu, nástupiště jsou zase skvělá pro dlouhou soustředěnou chůzi. Často se skoro nahlas rozesměju, jak legrační mi připadá, že zatímco navenek vše vypadá, jako bych byla zcela normální chodec, uvnitř tančím na leckdy dramatické skladby, a pak mám chuť se uprostřed chůze dramaticky zastavit, nebo udělat otočku tam, kde k tomu hudba přímo vybízí. Mám chuť tu vnitřní radost, které si užívám pod záminkou cvičení, přenést ven, na ulici, k lidem. Představuji si, jak se s nějakým člověkem přiblížíme a čely proti sobě začneme kráčet spolu. A fantazíruju o tom, že se naplno roztančím a mé nadšení vtáhne do mé radosti i ostatní lidi...

Ale nikdy jsem to ještě neudělala. Vždycky bojuji s tím "jak by to vypadalo" a mé odhodlání se prodere ven jen malou škvírkou a ten vnitřní tanec se navenek projeví jen krátkým zastavením, malou otočkou, poklepáním nohou, kroužkem špičky nakresleném na chodníku. A tak jako obrazec, který jsem právě namalovala už není vidět, ani mé nadšení uvnitř se nedostane k lidem ven.

blog.yanidel.com

Včera jsem o tom vyprávěla kamarádovi. Líčila jsem mu tyto momenty, kdy mám v sobě tolik radosti, ale bráním si se z ní radovat. Přiměl mě, abych se zamyslela, jak bych asi na takového člověka zareagovala já. A to "jak by to asi vypadalo" se ve mně náhle proměnilo v "to by bylo skvělé, udělalo by mi to radost, kdyby byl někdo tak spontánní". A ti spontánní můžeme být my! Já a vy, kteří žijete své vnitřní světy utajené před veřejností a máte chuť isnpiraci z nich pramenící přestat držet jen pro sebe a podělit se o ní s lidmi. Až příště uvidíte dívku, která se na ulici protočila během toho, co kráčela náměstím, možná to budu já. Až budete mít chuť něco malého radostného udělat, možná to budete vy, kteří do ulic vnesete něco nového. Až potkáme lidi, kteří se budou spontánně radovat z věcí, které se v tom šedivém dnu náhle zdají tak barvité, možná to budeme my, které nás inspiruje posouvání hranic a dělání světa krásnějším...